Dneska to jsou přesně tři roky a tři měsíce, kdy jsem si zapálila svou poslední cigaretu. Občas mi to přijde, jako by to bylo včera a pak si uvědomím, že už je to vlastně pěkně dlouho a kolik věcí se za tu dobu změnilo.
Před seminářem jsem měla trochu obavy, jaké to bude, až ze mě bude exkuřák. Ale zároveň jsem se na to těšila, těšila jsem se na to, jak nebudu muset řešit kolik cigaret mám v krabičce a jestli mi vydrží na celý večer, kolik peněz už jsem za cigarety ten měsíc utratila, jak moc budu večer cítit kouřem...
První týden po semináři bylo najednou strašně jednoduché si nezapálit. Klasická „odměna“ cestou z práce na tramvaj najednou prostě nebyla a to, o co jsem se sama marně pokoušela celý rok před tím, šlo najednou skoro samo a bez problémů… (nutno podotknout, že endorfiny byly velmi příjemným dopingem a že mi v prvních týdnech asi hodně pomohly).
Za ty tři roky od své poslední cigarety jsem si prošla celou řadou situací, kdy bych si dříve zapálila. Buď abych se uklidnila nebo abych jen podpořila dobrou náladu… Ale nakonec jsem zjistila a utvrdila se v tom, že se všechny situace daly a dají zvládnout i bez cigarety. Jako bonus jsem získala lepší pocit sama ze sebe a svobodu.
Rok po semináři jsem se po 15 letech postupně vrátila k běhání. Před tím jsem to dlouhé roky odkládala s obavami, jestli to vůbec „udejchám“. Nevím, jestli bych to před tím dala stejně v pohodě, ale mám za to, že i díky tomu, že jsem přestala, to pro mě nebyla tolik očekávaná muka. Spíše naopak - dnes běhám už druhým rokem a začala jsem i závodit – zatím na 5 km, příští rok bych chtěla zkusit už 10 km, možná i nějaký půl maraton. S lepší fyzičkou jsem se postupně odvážila i do větších akcí na horách, což b ych dřív asi nejspíš vůbec nedala a pomalu, ale jistě plánuju zdolání svého „tajného snu“ - afrického Kilimándžára.
Neříkám, že se mi za celé ty tři roky nikotinové monstrum neozvalo, ale když tu teď nad tím přemýšlím, tak nebylo moc těžké ho zahnat… Asi paradoxně to bylo složitější v okamžicích, kdy se monstrum objevilo a nebylo to v souvislosti se stresem nebo jinou vypjatou situací. Spíš to jen tak zkoušelo - jen tak, "vlastně se ani moc nestane", prostě pohodička a cigárko, jen jedno, to nic neznamená - houby!!!! :-))
Takže závěrem, ještě jednou moc děkuji, pomohli jste mi najít své nové a snad i lepší já, které je sice opět závislé, ale tentokrát „jen“ na sportu a pohybu.
(exkuřačka od srpna 2012, napsáno v listopadu 2015)