První cigaretu jsem měl na základce, ale pravidelným kuřákem jsem se stal až na střední. Čtvrťák, předmaturitní stres, vztahy a takové ty věci, co řeší každý 18-letý člověk.
Asi jsem tehdy hledal něco, co by mi pomohlo najít v sobě větší klid. Sáhnul jsem po nejdostupnějším řešení – po cigaretách. Stačilo se rozhlédnout okolo sebe, zdálo se totiž, že právě tohle lidem pomáhá. Proč by jinak kouřili, že… Závislost pro mě byla něčím, co jsem neznal, pojmem bez významu. Nikdy by mě nenapadlo, že tomu můžu nějak propadnout. Ze začátku jsem kouřil jenom mentolky, protože chuť cigaret byla prostě odporná.
Uplynulo několik měsíců a byl jsem na 30 cigaretách denně. Nevím, kdy přesně přišla ta chvíle, kdy jsem si poprvé připustil, že jsem si vytvořil závislost, ale vím, že s tím začaly moje první pokusy omezovat kouření. Chtěl jsem to mít nějak pod kontrolou a časem s tím seknout úplně. Všechny pokusy byly samozřejmě neúspěšné. Roky plynuly a cigarety se staly neodmyslitelnou součástí mého života.
Věc, která mě kdysi měla „osvobodit“ od problémů, se během let sama stala tím největším problémem. Vězení, ze kterého se nedalo uniknout. Věčně ucpaný nos, kašel, přerušovaný spánek a smrad. Moje sebedůvěra klesala s každým neúspěšným pokusem přestat. Čas se točil okolo cigaret. Vstával jsem s nimi a večer usínal. Naprosto mě to pohltilo. Věčné myšlenky, jestli budu mít dost na celý večer, když jsem někam šel, a jestli zbyde na ráno. Při sportu jsem se hned zadýchal, byl jsem furt podrážděný a nikde v klidu neposeděl. Že cigarety uklidňují, tomu my silní kuřáci sami brzy přestaneme věřit. Člověk už uklidňuje jenom absťák.
Vůli na to, abych sám přestal, jsem nikdy neměl. Jen co jsem překlepal nejhorší absťáky, lítal jsem v tom znovu. Při svých pokusech jsem se nikdy nezbavil pocitu, že jsem o něco přišel. A vždycky se objevil někdo, kdo mi nabídl pomoc. Jiní kuřáci. Když jsem o jednu sám nepožádal, stejně mi za chvíli nějaká přistála na stole. Musel jsem u toho vypadat jako troska. Jedna cigareta mi neublíží, říkal jsem si, nejhorší chvíle jsem přece překonal. Jenže… ona to nikdy nebyla „jenom ta jedna“. Právě s tou jednou jsem v tom pak frčel zase. Po 6 letech už jsem věděl, že takhle nemůžu dál pokračovat. Co týden, to minimálně jeden pokus přestat. Jenomže vůle selhávala a stejně dopadaly i všechny náhražky, sázky i motivace ve formě odměn za ušetřené peníze. Vzpomínám si, jak se mi vždycky klepaly ruce už ve chvíli, kdy jsem típal „poslední“ cigaretu, a o absťácích, které následovaly dál, ani nemluvím. Všechny pokusy byly neuvěřitelně vyčerpávající. Lidem okolo jsem byl už k smíchu.
A pak přišel Silvestr 2014. Pečlivě jsem si naplánoval, jak s tím seknu… Dva dny spánku, filmy a sladkosti mi měly pomoci zvládnout ty nejhorší chvíle. Říkal jsem si, že po dvou dnech by měly být absťáky slabší, jenže já nevydržel ani do večera prvního dne. Tehdy mě pohltila naprostá bezmoc. O pár dnů později jsem napsal Exkuřákům.
Počáteční nedůvěra v sebe sama… Abych nejel zbytečně. O vysoké úspěšnosti semináře jsem sice slyšel, ale stejně jako každý silný kuřák jsem měl pocit, že jsem „nevyléčitelný“. O pár dnů později jsem jel na seminář do Prahy. Poslední naděje.
Jasně si vybavuju, jak jsem se bál, že už nic nebude jako dřív. Že budu strádat a žít s pocitem, že mi něco chybí. Budu se vyhýbat kavárnám a hospodám, a když půjdou kolegové na cigáro, já budu sedět někde uvnitř a snít o tom, jak venku pálím s nimi. Během jedné kuřácké pauzy na semináři jsem si zapálil tři cigarety najednou. Tolik strachu, co se ve mně za ta léta s cigaretou nahromadilo… Pocit, jako když vás má opustit někdo blízký. Někdo, kdo vám sice ubližuje, ale roky s ním žijete a nedovedete si představit, jaký bude život bez něj... Něco, co vám dlouho dodávalo určitou jistotu. Berla, o kterou se v nejhorších chvílích můžete opřít. Věrný společník v příjemných i nepříjemných chvílích… Cigareta pro kuřáka znamená strašně moc, ne-li všechno. Žít bez ní je něco, co si už nedokážete představit. A i kdybyste chtěli, vždycky by vám něco chybělo.
Žil jsem ve falešné iluzi, ale to jsem ještě v tu chvíli nevěděl. I když je cigareta v naší společnosti tolerovaná, nemění to nic na tom, že je to prostě droga a jako droga se taky chová.
Na semináři oceňuju to, že se během něho pracuje z velké části s psychickou stránkou závislosti, která bývá tou hlavní příčinou, proč se lidem nedaří svoji závislost překonat a i po letech abstinence se znovu vracejí ke kouření. Pokud tohle nemáme vyřešené, vždycky budeme mít pocit, že jsme se s poslední cigaretou něčeho vzdali a bude nám chybět.
Místo toho očekávaného pocitu ztráty jsem ze semináře odjížděl plný nepopsatelné radosti, odhodlání a s pocitem svobody, který jsem s cigaretou nikdy nezažil. Žádné nesnesitelné absťáky jako dřív, naopak převažovaly příjemné pocity. Třítýdenní program, který následoval, byl pro mě zábava. Dělal jsem všechno jako dřív, akorát prostě bez cigarety. Pil jsem s kamarády pivo, chodil na kafe a při běžných činnostech si dopřával exkuřácké pauzy.
Je mi líto, že se ta zkušenost nedá aspoň z části předat tomu, kdo váhá. To se prostě musí zažít. Přestat se bát změn, přestat mít strach z dalších zbytečně vyhozených peněz (kdo vám dnes nabízí dvouměsíční garanci vrácení peněz, když neuspějete?). Prostě to zkusit. Člověk nemá co ztratit, může jenom získat.
Každý se toho bojí, i já se bál. Pravdou je, že nic horšího než to, že zase budete kouřit, se fakt stát nemůže.
Stejně jako zapálit si první cigaretu považuju za jedno z nejhloupějších rozhodnutí v mém životě, tak jet na seminář patří k těm nejlepším rozhodnutím, jaké jsem kdy udělal.
Vždycky budu vděčný Terce a Jirkovi. Exkuřáci mi vrátili svobodu a doslova mi změnili život.
Hezký den.
Erik
(exkuřák od ledna 2015, napsáno v září 2015)