S kouřením jsem začal, jako ostatně většina současných, minulých i budoucích kuřáků, ve svých nácti letech.
Těžko si dnes vzpomenout, co bylo tím skutečným okamžikem, kdy se má „dospělácká“ kratochvíle začala stávat závislostí, každopádně od jisté doby jsem přestal mít dobrý pocit, když jsem u sebe neměl krabičku, a následně jsem si začal uvědomovat, že myšlenkám na cigaretu věnuji stále více a více času. Abych tedy časem neplýtval, přistoupil jsem na hru, že krabičku nikdy nenechám prázdnou, a budu tak „v pohodě“. Až poté, co jsem s kouřením navždy skoncoval, jsem si uvědomil, jak hrozně podmíněná má pohoda byla. Ale tam se teprve dostaneme:)
Ještě někdy okolo deváté třídy jsem kouření nepřikládal takovou důležitost, a stále jsem cigaretu zapaloval prakticky výhradně v okruhu svých kamarádů, a spíše jen proto, abych netrhal partu – i mí kamarádi kouřili ze stejného důvodu, takže by tehdy možná bylo o poznání výhodnější se domluvit, že ta smrdutá tyčinka vlastně nikomu nechutná, a že se na to vykašleme. Ale zkuste být tím prvním, kdo tuto kacířskou myšlenku vyřkne mezi svými drsňáckými vrstevníky… A tak se z většiny z nás stali na středních školách opravdoví závisláci.
Prvních pár dní na střední škole bylo z největší části o sžití se s prostředím, a tím nemyslím školní budovu, nebo nedej Bůh s kantory, ale samozřejmě s těmi, se kterými budeme stát na stejné straně barikády po následující 4 roky – se svými spolužáky. A zatímco jedna část zvolila delší cestu, při které jim na pomoc přispěchalo maximálně jablko, chleba s čímkoliv, nebo v nejlepším případě tyčinka Snickers, já a další, tehdy stále ještě začínající, kuřáci, jsme vytáhli nejsilnější kalibr pro upevnění vztahů – každopřestávková cesta na schody před školou, abychom se mohli dělit o tabákovou závislost. Musím přiznat, že kamarádi se touto cestou hledali velice snadno, a následující 4 roky jsme se tak scházeli každých 45 minut venku před školními dveřmi – a to ať byla přestávka 5 minut nebo 15, spalující vedro nebo se zima „jak v Rusku“, ať už měl člověk cigarety nebo ne.
Než by se člověk nadál, byla střední škola pryč, a stejný koloběh vytváření si sociálních kontaktů pomocí cigarety se opakoval na vysoké – a s naprosto stejnou úspěšností, ba dokonce s vyšší, protože několik lidí jsme naučili kouřit právě při společných chvilkách mezi přednáškami (přeci jen začali být přestávky delší, a bylo i více peněz na zlozvyky :). Touto dobou jsem už ale svou závislost vnímal spíše jako svou přirozenost, a i lidé v mém okolí to začali vnímat jako něco, co k mé osobě neoddělitelně patří – to, do jaké míry ve mne lidé viděli kuřáka, který si bez cigaret neumí život představit, jsem si uvědomil až poté, co jsem s cigaretami seknul, a kdy všichni mí kuřáčtí přátelé tvrdili, že „když jsi přestal ty, tak to my přestaneme naprosto snadno, protože nikdo cigarety nemiloval tolik“.
A tak čas plynul, aniž bych si nějak své kuřáctví vyčítal, nebo se snažil s ním cokoliv udělat. Ano, byly zde jisté pokusy, například ze strany mých rodičů, kdy jsem čas od času dostal nějakou tu náhražku od Nicorette, se kterými to ale opravdu nebylo o odvykání, ale někdy přesně naopak. Například s dutinkami s nikotinovou náplní jsem se rozloučil po několika dnech. Nejen, že mi dutinky nic moc nepřinášely, ale navíc mi z nich začalo být poměrně dost zle. Jaký byl důvod jsem odhalil velice záhy, když jsem si přepočetl, že doporučená denní dávka nikotinu u Nicorette je cca 3-4 násobně vyšší, než jakou v sobě má krabička cigaret. Tehdy mi také došlo, že tímto způsobem opravdu nikdo nepřestane, protože do sebe svou drogu cpe ještě více, a proto jsem se, obohacen o toto poznání, šťastně vrátil k cigaretám.
Uplynula opět nějaká doba, a kolem 26. až 27. roku mého života jsem si začal uvědomovat, že mi to neustálé žmoulání cigarety začíná vadit. Že mi vadí smrad, a nutím sám sebe chodit kouřit na balkon, abych si nesmrděl v bytě, že je mi ale venku zima, a tak kolikrát kouřím u otevřeného okna, jenže to je nepohodlné, uvnitř to smrdí stejně, a zima mi je také… Že mne štve ranní smrad v autě, neustálý prach, který se usazuje všude okolo, a co nejvíc – že minimálně 2x denně myslím na to, zda mi cigarety nedojdou, zda si nemám sjet koupit ještě krabičku na večer… no ale toto určitě každý z vás zná sám :) No a protože mi už tedy celá situace okolo cigaret řádně vadila, rozhodl jsem se, že s tím jednoduše skoncuji. Jednoduché to nebylo a pokusů, které jsem absolvoval, byly minimálně desítky. Při nejdelším z nich jsem nekouřil několik dní, nicméně jsem na cigaretu myslel snad i ze spaní. A tak jsem si nakonec řekl, že mi to zas tolik nevadí, a že holt ke mně asi cigareta patří.
A přesně v té době mne oslovila Tereza, kterou jsem znal jako jednoho z mála kuřáků, kteří svou závislost milují ještě více, než já, abych vyzkoušel metodu, která jí pomohla, a díky které už pár týdnů nekouří (nutno říci, že Tereza kouřila do té doby snad i ze spaní). Musím přiznat, že několik prvních termínů semináře, na kterých jsem svou účast slíbil, jsem zase zrušil, ale nakonec jsem se přeci jenom rozhodl, že obětuju jedno sobotní odpoledne, a dám metodě šanci. Na seminář, který se konal 26. 11. 2011, jsem nakonec dorazil, a úspěšně se jím prokouřil až k mé poslední cigaretě. A zda byla opravdu poslední? Věřím, že ano, je to již několik let a za tu dobu si své rozhodnutí užívám každý den – a prakticky pokaždé, když vidím kuřáky utíkající do zimy jen aby si dali čouda, děkuji Tereze, že mne tenkrát na seminář dovlekla. Neměl jsem žádné mučivé absťáky, ale co je nejdůležitější, díky tomu, že jsem si to na semináři srovnal v hlavě a s údivem odhalil, jak záludně mě nikotin ovládá, už pro mě neexistuje žádný důvod, proč si znova zapálit.
Poslední foto z jednoho ze seminářů.
